Zakladatelé

Jiří Ryžuk

Život se sportem

Je štěstí, když se sport, či pouhá radost z pohybu, stanou láskou na celý život. Tomu věřím, neboť se mi to v mém životě takto přihodilo. A jsem za to velmi vděčný všem, kteří mi byli vzorem, inspirací a podporovali mě.  

Vzpomínky na dětství v malém městečku Březová u Sokolova mám spojené s mnoha zážitky z různorodých pohybových aktivit. Spektrum našeho tehdejšího sportovního soutěžení a zápasení bylo opravdu velmi široké. Nejčastěji to byl hokejbal, kterému jsme říkali bendy, a hráli jej, stejně jako fotbal, celoročně a kdekoli se dalo. Také tenis, zpočátku s pálkami vyřezanými ze dřeva, na nepříliš rovném pískovém hřišti s nataženou prádelní šňůrou místo sítě. A nebo okýnka, zaháněnou, fotbalový dovednostní trojboj s názvem hlavičky-kolínka-nožičky, závody na kole nebo na saních, vybíjenou, různé atletické soutěže či skoky na lyžích na můstku, který jsme si na stráni za městečkem pečlivě upravovali když napadnul sníh. To vše, a bůh ví co ještě, se dalo hrát prakticky kdekoli a kdykoli na to byla chuť. A ta byla neustále. 

Soutěživost a sportovní vášeň v nás tehdy významně probouzel a rozvíjel i náš úžasný tělocvikář na místní ZDŠce, pan Kročák, který v březovské TJ Olympie vedl také atletický oddíl. Na jeho školní hodiny a odpolední dobrovolné sportovní hry jsem se, stejně jako drtivá většina spolužáků, vždy velice těšil. Stejně jako na tréninky s panem Procházkou, který byl našim skvělým trenérem ve fotbalovém oddíle. 

Inspirací a velkými vzory nám, zcela samozřejmě, byli i úspěšní sportovci tehdejší doby, které jsme znali z televize. Venku jsme si pak hráli například na hokejové mistry světa bratry Holíky, na slavného fotbalistu, střelce vítězné penalty z bělehradského finále ME, Antonína Panenku nebo na wimbledonského vítěze Jana Kodeše. A na mnoho dalších slavných sportovců té doby.

Na můj vřelý vztah ke sportu a k pohybu ale měla, zcela určitě, největší vliv moje rodina. Táta byl, a ve svých osmdesáti letech stále je, velkým sportovním fanouškem. Hokej i fotbal sám na amatérské úrovni i hrál. Chodil jsem se s ním dívat nejen na hokejové a fotbalové zápasy, ale například i na volejbal, box nebo na plochou dráhu.  V hokejovém oddíle sokolovského Baníku působil jako trenér bezmála čtyřicet let. Vždy to dělal po práci. Prošel si všemi kategoriemi. Během těch let trénoval přípravku, žáky, dorost i druholigové áčko. Tátovo hokejové nadšení mělo, zcela jistě, největší vliv na to, že i u mě zvítězil hokej. 

Maminka s babičkou sice velkými fanynkami hokeje nikdy nebyly, ale skvěle se staraly o veškeré domácí zázemí a moje sportování vždy láskyplně podporovaly. V začátcích, kdy jsem si jako sedmiletý z přípravky ještě celou výstroj nosil domů, mě babička na tréninky doprovázela a vždy měla sebou i termosku s teplým čajem a svačinu. Děda sice aktivním sportovcem nebyl, ale vliv na můj pozitivní vztah k pohybu také měl. Při houbaření jsme s dědou, a také s tátou, v okolních kopcích nachodili mnoho a mnoho kilometrů. Přírodní posilovnou bylo i řezání dřeva či různé jiné práce na dědově zahrádce.

Na moje tehdejší organizované sportování v sokolovském Baníku (hokej) a v březovské Olympii (fotbal) vzpomínám také moc rád. Nikdo mě nikdy do ničeho netlačil. Táta mě jako malého občas nechal na ledě bruslit, když trénoval žáky. Líbilo se mi, jak starší kluci hokej umí. Tak jsem si vyprosil účast v náboru do baníkovské přípravky. Ten den si pamatuju moc dobře. Spolu s kluky, kteří byli do klubu spolu se mnou zařazeni, jsme to brali jako velký úspěch. Pamatuji se, že jeden z mých budoucích spoluhráčů, který byl o rok mladší, své nepřijetí obrečel.  A když jsem se přihlásil do Březovského fotbalu, naši o tom ani nevěděli.  

Na hokejové i fotbalové tréninky jsem se těšil hlavně proto, že atmosféra v mužstvech mi byla velmi příjemná a vždy jsme si v tréninku i dobře zahráli. Z výher jsme se radovali, za porážky nám trenéři nenadávali. 

Poněkud odlišnou zkušenost jsem udělal s tenisem. Jednou, když jsme spolu se dvěma kamarády právě sváděli urputnou tenisovou bitvu na březovském volejbalovém hřišti, nás pozoroval otec kluka, který v té době už hrál tenis závodně v Sokolově. V té době už jsme měli k dispozici i dřevěné rakety s výpletem, volejbalovou síť a chyběli nám pouze klíče od branky kurtu. Museli jsme ji tedy přelézat. Tomu pánovi to nevadilo. Byl funkcionářem sokolovského tenisu a zeptal se nás, tenisových samouků, jestli nechceme hrát za jeho klub. Samozřejmě jsme souhlasili a těšili se, že brzy budeme hrát na opravdovém kurtu se sítí, skrz kterou míček neproletí. Při naší první návštěvě v tenisovém klubu si nás převzal trenér, který krátké uvítání zakončil informací, že nejprve si musíme splnit předepsané brigádnické hodiny. Ty jsme si po několika návštěvách v klubu splnili a těšili se s každým odvezeným kolečkem antuky víc a víc na hru. Ukázalo se však, že dalším krokem v trenérově metodické řadě byla sběračská průprava. My tři borci, kteří jsme na březovském centrkurtu sváděli bitvy o wimbledonské trofeje, jsme trávili tréninkový čas kutálením míčků po lajnách. Šanci předvést naše tenisové umění trenérovi však přišla. Ve chvíli, když nás opět nechal nacvičovat sbírání míčků, tentokrát bez jeho dozoru, se jeden z kurtů uvolnil. Šanci jsme okamžitě využili a začali hned hrát. Dva proti jednomu. Domnívali jsme se, že naše hra vůbec nevypadala špatně. Pan trenér si to ale nemyslel. Rychle nás vrátil zpět k původní „tréninkové“ činnosti a „motivoval“ nás tím, že příště už budeme moci i pinkat o zeď. Už při cestě domů městským autobusem na Březovou jsme si řekli, že se vracíme na domácí hřiště a naše několikatýdenní působení v tenisovém klubu jsme tím ukončili. Tenisem jsme se pak bavili i v budoucnu a dostatek soutěžních zápasů si každý z nás užil v tom sportu, kde nás trenéři nechali hrát i v tréninku. U těch jsme pak neměli problém vydržet mnoho dalších let. Jeden z těch dvou kamarádů, který byl i skokanskou a sprintérskou oporou našeho školního atletického družstva, později nastřílel mnoho branek za áčko fotbalového Baníku i ve svém zahraničním angažmá v nižší soutěži v Německu. Ten druhý, který nad námi svou postavou vyčníval, a asi i proto za naše březovské fotbalové mužstvo chytal, to později s basketem dotáhl až do mužstva reprezentačního. A já jsem po základce odešel za hokejem do plzeňské Škodovky. O tom ale až o něco později. 

Možná mohl být někdo z nás úspěšný i v tenisu. Myslím si, že jsme všichni tři tu hru, tehdy, opravdu milovali. Ale naštěstí jsme měli i jiné možnosti, jak naše sportovní vášně realizovat.

Kromě těchto dvou kamarádů s námi vyrůstalo i několik dalších kluků, kteří byli později, v různých sportech, úspěšní i na vrcholové úrovni. Včetně té reprezentační. A také mnoho dalších, kteří mají sport stále rádi, i když se z nich reprezentanti nestali.

Toto relativně bezstarostné sportovní dětství mi skončilo v patnácti letech s přestupem do Plzně. Kdo tam chtěl uspět, musel podstoupit tvrdý konkureční boj a bojovat o místo v sestavě. Pro vyjukaného puberťáka z malého města to tehdy v dorostu Škodovky opravdu lehké nebylo. Zpočátku jsem byl až zaskočený. Navíc jsem nebyl optimálně připravený kondičně. A k tomu přechod ze základky na náročné studium stavební průmyslovky s internátem.

Ale nějak jsem se těmi začátky prokousal a postupně jsem si na nové prostředí zvyknul. Odměnou pak, mimo jiné, bylo i to, že jsem mohl být součástí mužstev, se kterými jsme postupně vyhráli tři republiková mistrovství. 

Mnoho mých tehdejších spoluhráčů se později významně uplatnilo v nejvyšší lize dospělých. Já jsem do ní pouze nakouknul. Za to, že jsem se v ní neprosadil, si samozřejmě mohu sám. V mém posledním mládežnickém roce mi tehdejší trenér „áčka“ Škodovky doporučil, ať po maturitě odejdu „zmužnět“ na hokejovou vojnu do tehdejšího „béčka“ Dukly Trenčín v Topoľčanech. Já jsem v tě době ale už měl úplně jiné plány. 

Pomohl mi k nim jeden můj, o něco starší, hokejový kamarád ze Sokolova, se kterým jsme občas spolu cestovali autobusem do Plzně. On předtím předčasně ukončil své studium medicíny a doslova básnil o tom, jak si teď užívá studium tělocviku na pedagogické fakultě. Vyprávěl mi, jak tam ve škole celý den jen sportují. A k tomu mají navíc i výjezdy na lyžařské, turistické či vodácké kurzy. Když jsem si během jeho vyprávění vzpomněl na našeho březovského tělocvikáře pana Kročáka, věděl jsem hned v tom autobusu, že tělocvik chci také studovat. 

Malou komplikací tehdy byl chvilkový nesouhlas maminky, která už byla domluvená s mojí třídní profesorkou na stavárně, že pro mě bude určitě nejlepším studijním oborem stavařina na ČVUT v Praze. Svůj plán jsem si však nikým rozmluvit nenechal. Trenér áčka Škodovky mě, zatím nezmužněného, i tak do kádru zařadil. A já se pokusil zkombinovat denní studium aprobace TV-ON na pajdě s hokejem na nejvyšší republikové úrovni. Nefungovalo to. Obojí jsem dělal napůl. Trenér mi vyčítal, že chybím na trénincích a ve škole mi vyčítali, že nechodím na semináře.  

Někteří hráči z áčka řešili kombinaci hokej-studium individuálním plánem a rozkládáním ročníků. Já jsem se v té době na profesionální kariéru necítil a od druhého ročníku už jsem upřednostnil školu. Proto jsem přestoupil zpátky do Sokolova, kam jsem po dobu studia v Plzni dojížděl hrát druhou, a později třetí, ligu. Spolu s kamarádem Mírou Přerostem jsme v té době takto spolu „hokejově studovali“ a začali plánovat i společné budoucí, učitelsko-trenérské, působení ve sportovních třídách v sokolovském Baníku. V hokejovém týmu jsme toho v té době sice moc nenatrénovali, ale tělocvikářský studentský život jsme si opravdu užili naplno. Kromě hraní hokeje a všesportovní praxe ve škole, jsme pravidelně stíhali i výjezdy na Šumavu na lyže nebo fotbalová utkání jedenáctky našeho tělocvikářského kruhu v Borském parku. A během vysoké školy jsme se s hokejovým družstvem naší fakulty stali i akademickými mistry republiky. A to hned dvakrát po sobě. Mého rozhodnutí upřednostnit školu před hokejem jsem později nikdy nelitoval. Studentské roky byly opravdu nádherné. Po skončení školy nám, spolu s kamarádem Mírou,  vyšlo i společné působení ve třetiligové vojenské TJ v Klatovech. Tam jsme měli štěstí, že jsme mohli několik měsíců hrát i pod opravdovou trenérskou legendou, panem Vlastimilem Sýkorou. Otec, později velmi úspěšného trenéra, Marka Sýkory, naší už tak silnou sportovně-hokejovou vášeň ještě výrazně posílil. A inspiroval nás k trenérské práci. Já jsem hned po skončení sezóny na zbylý půlrok vojny přešel jako trenér do VTJ Sušice a Míra zůstal, jako trenér, spolu s panem Sýkorou, i po vojně v Klatovech. I díky tomu, ale nejenom proto, se naše plánované společné působení v sokolovských sportovních třídách nakonec neuskutečnilo.  

To jsem zahájil hned po vojně s jiným, podobně sportovně nadšeným kamarádem ze studií, a bývalým hokejovým spoluhráčem z mládeže sokolovského Baníku, s Jirkou Svitákem. Spolu  jsme pak několik let, s velkou chutí, trénovali kluky v hokejových sportovní třídách a učili je i ve škole. Ta práce nás tehdy ohromně bavila. Především proto, že většina kluků milovala hokej i ostatní sporty. Tak jako my. Motivovali jsme se vzájemně. Těší mě, že i při naší tehdejší trenérské nezkušenosti, si někteří z těch kluků splnili své sny a stali se velmi úspěšnými hráči. Jména Tomáš Vokoun, David Hruška, Václav Benák a Radek Duda jsou v hokejovém prostředí známá. A mimořádně mně těší, že Václav Eismann, další z těch kluků, je velmi úspěšným trenérem. Po studiích a hráčské kariéře ve 2. a 3. lize začal pracovat u mládeže V Karlových Varech a prošel si kategoriemi od první třídy až po juniorku. Se starším dorostem vyhrál titul mistrů ČR. Nyní v klubu absolvujeme již sedmnáctou společnou sezónu. Venca je již několik let i vedoucím trenérem Akademie a zároveň také hlavním trenérem reprezentačního družstva ČR U17, se kterým v roce 2019 na neoficiálním mistrovství světa této kategorie v Kanadě získal bronzovou medaili. 

Já jsem po návratu z vojny s vlastním hraním skončil. S manželkou Marcelou jsme plánovali rodinu a došli k dohodě, že mi postačí učení s trénováním a bez hraní se obejdu. Aby mi zbyl i nějaký čas také pro rodinné aktivity. V době, kdy v naší zemi končil totalitní režim, se nám narodil syn Jirka a mně se díky otevřeným hranicím naskytla příležitost zahraničního trenérského angažmá. S celou rodinou jsme se odstěhovali na jih Německa. V menším klubu poblíž Mnichova jsem působil, a s rodinou žil, šest let. V té době jsem si na FTVS UK v Praze také dokončil trenérskou licenci A.  A následně jsem připojil ještě čtyři roky v příhraničním Weidenu. To už jsme ale opět bydleli na Březové, syn začal chodit do české školy a manželka se vrátila ke svému povolání učitelky na 1.stupni místní ZŠ. Já jsem mohl dojíždět z domova. Během desetiletého působení v Německu, kde hokej, jak známo, zdaleka není tak populární jako u nás, jsem si prošel všechny mládežnické kategorie a vždy jsem vedl paralelně více týmů jako hlavní trenér. Byla to skvělá škola. Hodně jsem se naučil a poznal i mnoho zajímavých lidí. Jako klíčové pro budoucnost se ukázalo moje setkání s Tomášem Pacinou, který do Německa emigroval s maminkou a s babičkou už začátkem osmdesátých let a v době našeho prvního setkání působil jako trenér mládeže v Erdingu. Rychle jsme poznali, že na věci hokejové, i jiné, nahlížíme velmi podobně a stali se z nás velcí kamarádi. Tomáš brzy nato odešel do Kanady a já jsem, díky němu, mohl absolvovat své první stáže v kolébce hokeje. Můj pohled na trenérskou práci tyto zkušenosti ovlivnily zcela významně. Především jsem tehdy pochopil, jak důležitá je pro hráče jeho psychika a pro úspěch mužstva týmová práce. 

Ovlivněn zámořským hokejem, a veškerou předchozí sportovní zkušeností, jsem ještě během svého prvního německého angažmá a studia trenérské školy v Praze dostal nápad na založení mezinárodní letní hokejové akademie. Chtěl jsem mladým hráčům a hráčkám z různých zemí nabídnout takové setkání s hokejem, které by pro ně bylo velkým zážitkem a posílilo jejich vztah k hokeji i ke sportu obecně. Z mých předchozích hráčských a trenérských zkušeností jsem dobře věděl, že efektivita přípravy v době soustředění několikanásobně převyšuje efektivitu při běžné klubové přípravě v domácích podmínkách. Z toho důvodu jsem na různá soustředění se všemi svými družstvy odjížděl velmi  pravidelně a co nejčastěji. Spolupráci na tomto projektu jsem nabídnul kamarádům Mírovi Přerostovi a Tomášovi Pacinovi, kterým jsem velmi důvěřoval. A byl jsem moc rád, že do toho se mnou oba dva šli. Kromě posunu motivace hráčů jsme si jako druhý cíl určili týmovou práci. Chtěli jsme všem účastníkům (tedy dětem, asistujícím trenérům a vedoucím skupin z řad rodičů) pomoci k pochopení toho, jak je týmová práce pro dosažení úspěchu důležitá. První dva ročníky v letech 1995 a 1996 se uskutečnily v Mariánských Lázních ještě pod názvem MS INTERNATIONAL ICE HOCKEY CAMP.  Také proto, že se jako hosté zúčastnili Martin Straka, který v té době v NHL právě začínal a Marek Sýkora, v té době již velmi úspěšný extraligový trenér. I proto ta dvě písmena na začátku názvu. Ale také pro důležitost Mentální Síly a optimálním podmínkám v Mariánskolázeňském Sportcentru.  A T.E.A.M.ové heslo Together Everyone Achieves More (společně každý dosáhne víc) se stalo naším hlavním mottem. Rozjezd akademie byl sice velice náročný, ale zpětná vazba od účastníků a jejich rodičů nám správnost záměrů potvrdila. Od třetího ročníku v roce 1997 jsme akci přejmenovali na PRO HOCKEY ACADEMY. To už u toho nebyl Míra Přerost, jehož hokejová cesta vedla jiným směrem. Svůj trenérský talent pak velmi úspěšně uplatnil v mládežnickém i v dospělém hokeji doma i v zahraničí. Tomáš Pacina, který měl na tvorbě filozofie a obsahové stránky PHA zcela zásadní podíl, se z důvodu svých pracovních povinností v zámořském hokeji, později již také pravidelně nezúčastňoval. Během dalších ročníků se však objevilo mnoho jiných skvělých trenérů, a dalších pomocníků, z různých zemí, kteří se do práce v PHA také zapojili s velkým enthuziasmem. Pravidelně se nám dařilo i zapojování hokejových osobností z Česka i ze zahraničí. Za všechny zde chci jmenovat jednoho z nich. Jde o legendu českého hokeje Roberta Reichela, který se zúčastnil čtrnácti ročníků, z toho desetkrát spolu se svým synem Kristiánem. Robert přijel poprvé v roce 1997. Na otázku, „Jak dopadne český národní tým na olympiádě v Naganu?“, tehdy Robert odpověděl: „Když budeme hrát jako tým, máme šanci na úspěch.“ 

Díky všem těmto úžasným lidem mohla akademie v roce 2020 zahájit již druhé čtvrtstoletí svého působení. Za ty roky jsme v ní přivítali několik tisícovek mladých hráčů i hráček, se kterými většinou přijeli i jejich rodiče, a stovky trenérů a dalších pomocníků z celého světa. Pro mě se toto letní mezinárodní setkání spřízněných hokejových duší stalo velkou vášní i pevnou součástí mého profesního života.

Nyní ještě krátce něco k mému dalším klubovému působení. Po návratu z Německa jsem ještě tři roky pomáhal s mládeží ve svém mateřském klubu v Sokolově. Od roku 2004 pracuji v mládežnické sekci HC Energie v Karlových Varech. Od roku 2006 až do současnosti na pozici hlavního trenéra mládeže. Práce v této funkci mi přinesla skvělou možnost vnímat hokejové dění, a především práci s mládeží, z jiné perspektivy. Do té doby jsem byl desítky let vždy uvnitř hokejového mužstva. Nejprve jako hráč, později jako trenér. Nyní jsem v pozici, kdy vše mohu pozorovat z určitého nadhledu. Za tuto příležitost jsem velmi vděčný. Spolupráce s trenéry, i s dalšími kolegy v klubu, mi dělá velikou radost a dává mi i hodně energie, kterou pak vracím do práce pro Energii. Pozorování výkonů našich mladých hráčů všech kategorií je pro mě vždy velkým zážitkem.  

Ale síly nabírám také vlastním sportováním. Preferuji pohyb v přírodě. Pouze při velmi nevhodném počasí usedám doma na rotoped. Mezi moje oblíbené aktivity jsem už dávno zařadil běh na lyžích. Celoročně. V zimě na klasických lyžích, v létě na těch kolečkových. Tento sport, a pravidelnou regeneraci v sauně, provozujeme společně se dvěma kamarády, spolužáky z březovské základky, velmi pravidelně. Jednou za rok se k nám pak přidá další skupinka kamarádů-spolužáků a společně vyrážíme po Česku nebo v zahraničí na cyklovýlety i jiné formy turistiky. Letos jsme byli už podvacáté. Sport tato naše přátelství utužuje již dlouhá desetiletí. 

Sportem v přírodě doplňuji potřebnou životní energii nejraději. Výzvy totiž neubývají. Naopak. Současný svět je jiný než v době, kterou jsem popisoval na začátku tohoto příspěvku. My všichni, kteří s dětmi ve sportovních organizacích pracujeme, víme velmi dobře, jak moc většině současných dětí každodenní spontánní pohybové aktivity chybí. Jak dětem pomoci? To je častá otázka na trenérských radách a různých seminářích. Hledání odpovědí probíhá. Nápadů je mnoho. Najít opravdu efektivní řešení tohoto problému určitě není jednoduché. Věřím, že pomůže i tato publikace. 

Svoji, pro někoho možná příliš obyčejnou, cestu životem se sportem v té souvislosti nabízím proto, že může napomoci ke spokojenosti a ke zdraví. I přesto, že není lemována davy fanoušků, mimořádným zájmem médií a medailemi z mistrovství světa. O nich jsem v mládí samozřejmě také snil. A věřím, že děti v jejich snění musíme podporovat. Ale hrát extraligu, NHL, či dokonce vyhrát olympiádu, rozhodně není cestou pro každého. Realitou je, že je vhodná pouze pro zanedbatelné procento dětí, které se sportem začínají a mohou být, i díky němu, v životě spokojené a ve své profesi úspěšné. Osobně vnímám profesní úspěšnost především jako možnost dělat každý den takovou práci, na kterou se těším, která je někomu prospěšná a ze které mám radost. To je moje zkušenost. Moje pravda. Chápu a přijímám, že ne každý musí souhlasit. 

Pro rodiče a trenéry současných mladých sportovců jsou, dle mého názoru, důležité odpovědi na tři následující otázky. Zde nabízím svoji verzi odpovědí:

1. PROČ je při výběru sportu tak rozhodující svobodná volba dítěte?

Protože pouze tehdy, když je pro dítě tato základní podmínka splněna, je velká šance, že se do této aktivity opravdu „ponoří“ a stane se mu vášní. 

A k tomu, aby si dítě mohlo správně vybrat, potřebuje dostatek příležitostí. Vytvoření této nabídky je, v současné době, úkolem rodičů.  Když si pak malé dítě nějaký sport zkouší, většinou u toho tedy jeho rodiče jsou. Nebo alespoň jeden z nich. Pokud jde o přípravku sportovního klubu, je u toho i trenér. Případně učitel, nebo častěji učitelka, jedná-li se o sportování ve škole či ve školce. V tom čase je velmi důležité, aby dospělí dobře pozorovali, zda se jedná o činnost, která dítě přitahuje a dává mu radost. Pokud se tak po určité období děje, například po dobu několika měsíců, bude to, velmi pravděpodobně, pro dítě ten správný sport. Pokud tomu tak není, nic se neděje. Proces hledání bude pokračovat jinde. Častou chybou rodičů bývá snaha vmanipulovat dítě do sportu podle jejich představ. I přes to, že dítě o něj valný zájem neprojevuje. 

Bývalý hokejový reprezentant a trenérský kolega Jirka Neubauer, který před mnoha lety zažil olympijského vítěze Martina Straku jako eléva v plzeňské přípravce, mi o něm vyprávěl krásnou příhodu. Nejmenším škodovákům tehdy skončil poslední trénink sezóny a čekalo je léto bez společných tréninků na ledě. Všechny děti už odešly a na střídačce zůstal jen malý Martin. Plakal. Jirka k němu přistoupil a zeptal se ho co se mu stalo. Martin odpověděl, že je smutný, protože právě skončila hokejová sezóna a on nebude moci jít hodně dlouho na led. Někdy však v přípravkách pozorujeme děti, které brečí proto, že na led jít vůbec nechtějí. A rodiče či trenéři nereagují. A nebo je dokonce nutí na led jít. 

Bývalá světová tenisová jednička, Rus Marat Safin, ve své nedávné zpovědi přiznal: „Nikdy jsem tenis hrát nechtěl, nikdy jsem si to neužíval. Neměl jsem se dobře a trpěl jsem pod tlakem všech těch povinností. Mojí vášní byl fotbal.“ Na kurtech během své kariéry, kterou ukončil v necelých třiceti letech kvůli problémům s koleny, vzteky zničil více než 1000 raket. Nyní žije sám, obklopen pouze kočkami. A nepřijímá ani žádné návštěvy. Jaký obrovský rozdíl k jinému geniálnímu tenistovi, Rogerovi Federerovi. Ten ve svých osmatřiceti letech stále ještě hraje tenis na té nejvyšší úrovni a očividně si to i užívá. Jeho autobiografie (autorem je René Stauffer) je velmi inspirativní. Doporučuji. 

Chceme-li, aby bylo dítě ve svém sportu dlouhodobě šťastné a vytvořilo si k němu trvalý vztah, musí mít svobodu volby. Někdy rodiče říkají: Když jeho nic nebaví. A já se ptám: Není v tom případě chyba v nás dospělých? Nejsme příliš fixováni na naše představy a očekávání? Nabízíme ty správné příležitosti? Jsme ochotni přijmout, že náš syn bude hrát raději na klavír než hokej?

2. JAK mohou rodiče své dítě v jeho sportovních aktivitách nejlépe podporovat? 

Vysoce efektivní výchovnou metodou je osobní příklad. To, podle mého názoru, platí ve všech oblastech výchovy. A když je rodič dobrým příkladem svému potomkovi v přístupu ke sportování, dává mu velkou šanci, že tento přístup převezme. Když si dítě najde pozitivní vzory, které napodobuje a chce se jim vyrovnat, je na správné cestě. Významný vliv mívají starší sourozenci. Jsou-li zapáleni, většinou toho mladšího nakazí a ten se jim chce vyrovnat. Ve své trenérské praxi jsem to zažil nesčetněkrát. Krásným příkladem je fenomenální sprinter Usain Bolt, který v dětství neustále doháněl své starší sourozence.

Pokud cítíme, že si dítě zvolilo správně, je ve svém sportu šťastné a touží se v něm zlepšovat a být úspěšné, pak mu dejme tu nejlepší možnou podporu. Musíme ale přijmout skutečnost, že při vytváření potřebného základu všestrannosti a speciálních dovedností pro daný sport nelze spoléhat pouze na klubové programy. Ani ty nejlepší organizace nemají kapacitu na to, aby vše potřebné obsáhly. Ani časovou, ani personální. K opravdu kvalitnímu provozování dětského sportu musí v současné době pomoci rodina. Časté, a pokud možno velmi pestré, společné rodinné aktivity, spojené i s pobytem v přírodě, jsou pro mladého sportovce nesmírně důležité. Velmi prospěšný je i vhodný výběr doplňkového sportu. Dále je potřeba hledat cesty aby dítě zažívalo čistě spontánní, dospělými neorganizované, hry a sporty. Tedy hledat alternativu k „pláckům“, které takový vliv, jaký měli na nás „děti doby předpočítačové“, už nikdy mít nebudou. A zároveň vést dítě k přebírání zodpovědnosti. Nebýt těmi soustavnými kontrolory a dohližiteli. A pokud se pro dítě stane hrou i trénink o samotě, máme většinou vyhráno. Hokejový trenér a mentální kouč Marián Jelínek použil na jedné ze svých přednášek, která proběhla u nás v Karlových Varech a byla určená především trenérům mládeže a rodičům mladých sportovců,  tuto rovnici: V (Výkon) = P (Potenciál) – Bv (Brzdící vlivy). Přehnaná kontrola je velmi silný brzdící vliv. V našem sportu vnímám často rodiče, kteří nevynechají jediný trénink svého potomka. Vše komentují a často přehnaně kriticky hodnotí. O sportování svého dítěte mluví v první osobě množného čísla: „Dnes na trénink nemůžeme, jsme nemocní.“ Tento přístup, kdy si rodič sportování svého dítěte bere příliš osobně, ať je to úspěch či neúspěch, je jedním z velmi silných brzdících vlivů pro rozvoj dětského potenciálu.  

Jaromír Jágr, úžasný vzor pro tisíce mladých sportovců v naší zemi, ve své první životopisné knize (autorem je Jan Šmíd) opakovaně zmiňuje své rodiče a prarodiče, jak jej svým osobním příkladem v mnohém pozitivně ovlivnili. Nebo také svůj trénink individuální techniky, kdy si jako malý kluk hrál na dvorku s hokejkou a s míčkem, který se mu snažil soustavně odebírat jejich pes. A také příhodu z mistrovství světa v Praze v roce 1985, kam ho jako tehdy třináctiletého, na utkání našeho národního mužstva s Kanadou, vzal jeho otec. Jaromír si na tomto šampionátu našel svůj velký vzor. Stal se jím, tehdy velmi mladý, Mario Lemieux. Jaromír si řekl, že chce být jako on. A když se s ním ve svém prvním roce v NHL sešel v jednom mužstvu, popisuje Jágr dál ve své knize, a občas při zápasech jako nováček více vysedával na střídačce než hrál, využíval ty chvíle k pozorování hry svého velkého učitele. 

3. CO mohou pro mladého sportovce udělat trenéři a sportovní organizace?

Především by měli nabídnout takové prostředí, kde se dítě cítí bezpečně. Prostředí, do kterého si, po splnění svých školních povinností, přichází s chutí a beze strachu zasportovat. 

Dále pak, už od nejmladších kategorií, nabízet co nejvšestrannější, řekl bych multisportovní, program. Takový, ve kterém dominuje pestrost herních forem. 

Zároveň je třeba zohlednit skutečnost, že dovednostní výbavu pro danou specializaci je potřeba tvořit cílevědomě od začátku, paralelně s rozvojem všestrannosti. Bez ní je velmi složité později dosáhnout špičkové úrovně a potřebné ladnosti a ekonomičnosti pohybu. Na to se někdy, v rámci „boje proti ranné specializaci“, zapomíná. Je potřeba hledat zlatou střední cestou. 

A pokud jsou tyto základy správně položeny, je možné v období puberty, které je pro případnou budoucnost sportovce ve špičkovém sportu naprosto klíčové, nabídnout velký tréninkový objem. V tomto období je potřeba nepreferovat momentální výsledky, ale hledět do budoucnosti. Tedy vidět sportovce takového, jakým by jednou mohl být.  Větu „Co se v tomto období zanedbá, v dospělosti již nikdy nedohoníme“, jsem o nutnosti velkého tréninkového objemu s nižší intezitou u sportovců ve věku puberty, a krátce po ní, nedávno slyšel z úst zkušené sportovní lékaře, a vynikajícího odborníka v oblasti sportovního tréninku, MUDr. Jiřího Dostala z pražského Centra sportovní medicíny. Toto tvrzení má podložené dlouholetým výzkumem v této oblasti. Takový trénink významně zvyšuje celkovou odolnost těla sportovce směrem do budoucnosti. A také významně ovlivňuje zdraví sportovců po skončení jejich kariéry. Tedy například i v období pozdní dospělosti může člověk, naprosto významně, profitovat svým pevnějším zdravím díky tomu, že v mládí prošel kvalitním tréninkem. Poslechnout si, či si přečíst, názory tohoto špičkového odborníka opravdu doporučuji každému, kdo se o mladé sportovce stará. V tom případě mě neváhejte kontaktovat. Rád odkazy přepošlu.

A je tu ještě jedna, nesmírně důležitá, podmínka. Má-li trenér mládeže dětem opravdu pomáhat k optimálnímu rozvoji, musí být svým svěřencům především jakýmsi servismanem. Myslím tím schopnost se o své sportovce zajímat opravdu a být tam pro ně. Nestavět do hlavní role celého dění sebe. Předstíraný zájem dítě pozná a nespolupracuje tak, jak je pro jeho optimální rozvoj potřeba. 

A kromě toho je samozřejmě potřeba věnovat velkou pozornost individualizaci přípravy, kompenzačním aktivitám, regeneraci, vytváření správných návyků v oblasti životosprávy, školení rodičů a mnoha dalším věcem. 

Toto vše splnit je nesmírně složité. Vyžaduje to velké investice. Časové, finanční, energetické. A kvalitní součinnost s rodinou sportovce. Ideální stav pro mladého sportovce je, když má optimální podporu z rodiny (tu může každý rodič ovlivnit přímo) i z klubu (to už rodič, většinou, přímo neovlivní). Všichni však víme, že trenéři a organizace někdy nefungují optimálně. V tu chvíli musí zareagovat rodič dítěte. Má-li pochybnosti o práci trenéra či organizace, musí s trenérem, či s vedením organizace, vstoupit do komunikace. Přetrvává-li jeho pochybnost a nedůvěra dlouhodobě, měl by pro své dítě najít organizaci jinou. Tím, že rodič ponechá své dítě v prostředí, kterému nedůvěřuje a které soustavně kritizuje, škodí nejenom svému dítěti a sobě, ale i všem ostatním zúčastněným. 

A ještě několik myšlenek na závěr.

PROČ? CO? JAK? Takto bychom se v souvislosti se sportováním dětí jako rodiče, trenéři a učitelé měli ptát neustále. Osobně velmi nerad spolupracuji s lidmi, kteří již „všechno ví“ a na vše mají jednoduchá řešení. Výchova a učení je proces soustavného hledání a objevování. A je to také obrovská zodpovědnost.

Svobodná volba, správné vzory, bezpečné prostředí, dostatek vhodných příležitostí, empatičtí a zapálení trenéři, učitelé…A bezpodmínečně milující rodič. To je cesta k tomu, aby dítě pro svůj sport mohlo vzplanout a provozovat jej s vášní. Jen tehdy bude každé tréninkové cvičení provádět opravdu důkladně a s chutí. Procvičování se mu stane hrou a proces učení tak bude mnohonásobně efektivnější. Hrát s láskou, a nebo hrát se strachem, to je obrovský rozdíl!

Ve své roli rodiče mladého sportovce jsem určitě, tak jako každý rodič, také udělal celou řadu chyb. Spolu s manželkou jsme se však vždy snažili, aby měl náš syn při svém sportování svobodu volby a necítil to tak, že musí, protože to chceme my. Zároveň jsem mu, jako otec, sportovec a trenér, chtěl být dobrým vzorem v přístupu ke sportu, někdy rádcem, někdy sparingpartnerem, někdy motivátorem. Jirka hrál hokej odmalička, tak jako já. Začínal s ním jako čtyřletý v Německu během mého prvního angažmá. Tam chodil i do školky a do první školní třídy. Po návratu domů s ním pokračoval v Sokolově a v Karlových Varech až do ukončení víceletého sokolovského gymnázia. Před jeho dokončením absolvoval i jednu sezónu v kanadské juniorské WHL. Po maturitě ještě nevěděl, kterou profesní cestou se chce vydat. Rozhodl se tedy pro studium Angličtiny a Němčiny na Západočeské univerzitě v Plzni. I nám rodičům se to zdálo jako smysluplná volba, když ještě neví, co by jednou chtěl dělat. V té době dojížděl do Německa hrát nižší soutěž. Na své studium si tím i přivydělával. I po absolvování vysoké školy stále ještě úplně nevěděl, kterým směrem jít. Rozhodl se tedy, že bude v Německu dále hrát, začne pomáhat s trénováním dětí a udělá si trenérský kurz. A před několika lety přišla chvíle, kdy se rozhodl rozeslat svůj životopis do hokejových klubů, které by mohli k mládeži shánět mladého profesionálního trenéra. Vrátilo se mu nabídek několik. Zvolil italské Merano. Mimo jiné i proto, že je vášnivým rybářem-muškařem. Práci v nádherném alpském středisku si tři roky užíval a mentalitu Jihotyroláků si velmi oblíbil. V tomto roce se přiblížil k domovu. Nedávno zahájil své angažmá u mládeže v německém Regensburgu. Když jej nyní, už jako dospělého a samostatného, s manželkou a s jeho prarodiči pozorujeme, máme z něj radost. Nejen proto, že jde svým životem podobnou cestou jakou jsem šel já. Ale především protože vidíme, že v tom co dělá se našel. A dělá to s nadšením a s láskou. 

Každý z nás rodičů chce pro své dítě, zcela přirozeně, jen to nejlepší. Ovšem ne vždy je tím nejlepším právě to, o čem jsme jako rodiče přesvědčeni. Co nefunguje nikdy, je zcela jistě nepřiměřený tlak na výsledek. Co znamená nepřiměřený tlak? Když například rodič opakovaně a dlouhodobě při „neúspěchu“ projevuje negativní emoce. V takovém případě hrozí obrovské nebezpečí! Strach ze selhání, se kterým nelze hrát skvěle, se stane chronickým. Dítě uvěří, že je rodičem milováno pouze tehdy, když je jeho výsledek dobrý. A dříve nebo později tento tlak neustojí. Sedmdesát osm procent takových dětí trpí syndromem vyhoření a se svým sportem končí před dovršením věku osmnácti let. Sedmdesáti čtyřem procentům z nich doživotně zůstává negativní vztah k jakýmkoli sportovním aktivitám. A hrozí i další psychická poškození. Tato zdrcující čísla, která jsou výsledkem studií prováděných ve Spojených státech, uvádí vynikající sportovní psycholog Michal Šafář, děkan FTK olomoucké univerzity, ve své prezentaci „Opravdu chcete mít doma šampióna?“. Před několika lety jsem Michala pozval i k nám do Karlových Varů, aby na toto téma přednášel i trenérům a rodičům dětí našeho hokejového klubu. Prezentaci pod stejným názvem je možné vyhledat na YouTube. I tohoto odborníka všem zájemcům vřele doporučuji. Chceme-li se tomuto nebezpečí vyhnout, umožněme našim dětem sportovat, a především žít, s láskou. Buďme jim dobrými vzory.

Na úplný závěr mého příspěvku ještě náhled na „Pravidla fair play“, jejichž dodržování od rodičů v našem hokejovém klubu očekáváme:

  • Základem je zábava a pozitivní prostředí. 

  • Uč sebe i své dítě mít emoce pod kontrolou. 

  • Umožni trenérům a dětem, aby byli kreativní. 

  • Neřeš, kolikrát tvé dítě špatně přihrálo či vystřelilo, jde o proces učení. 

  • Tréninkem se děti učí hrát. 

  • Zimní stadion by měl být místem, kde si odpočineš. V klidu sleduj své dítě. 

  • Neřeš s ostatními rodiči trenéry ani rozhodčí. 

  • Nehodnoť spoluhráče svého dítěte. 

  • Nepoměřuj své dítě s ostatními.  

  • Podpoř své dítě, vyzdvihni zábavu a týmovou práci. 

  • Oceň pracovitost, nasazení a disciplínu. 

  • Svému dítěti naslouchej a podporuj je. 

  • Nikdy nepochybuj o svém dítěti.

  • Nesváděj porážku na rozhodčí. 

  • Jsou důležitější věci než hokej.

Tomáš Pacina

Pacina trénoval Crosbyho či Iginlu. 
Nechraňte děti před prohrami, říká

Jeho otec Václav byl ikonickým autorem MF DNES. Syna Tomáše brával od jeho tří let na hokejové mače do pražské Sportovní arény i velké hokejové rozhovory. Rodinnými přáteli byli například Luděk Bukač, Jiří Holík, Karel Gut či Ivan Hlinka. „Táta mě naučil hokej milovat,“ přiznává Tomáš Pacina. 

Tomáš Pacina v patnácti s mámou emigroval do Německa, kde ve dvaceti začal s trénováním. Nejdřív u dětí, aby se později přesunul do zámoří a jako trenér hokejových dovedností (skills kouč) to dotáhl až do NHL. „Pamatuji si, jak jsem se sprchoval v šatně Montrealu, a tam je na dlaždičkách obrovské logo Canadiens. Já si najednou uvědomil, že jsem to vážně někam dotáhl.“

K jeho klientům patřili Sidney Crosby, Jarome Iginla, Patrick Kane či John Tavares. Teď přijel 51letý Pacina do Česka, kde - jak sám říká - předává zkušenosti s trénováním dětí zdejším koučům.

Jak se mají trénovat děti?


S láskou!

Jak si ale lásku udržet, když krotíte dvacet rozjívených kluků?


Děti mají rády lásku, ale taky disciplínu. Rády vědí, jak cvičení bude vypadat. A že jsou následky: když se něco udělá, tak se něco stane. Jenže my jako rodiče teď povolujeme dětem úplně vše a ony neznají následky. Tudíž nejsou připraveny na život. U mě děti vždy věděly, co ode mne mohou očekávat. Když vím, co od kouče mohu očekávat, cítím se bezpečně. Když je nevyzpytatelný, necítí se dítě bezpečně a nechce se učit. Soustředí se, aby schovávalo emoce.

Existuje návod, jak je zaujmout?


Ne. Ale musí se dělat různé sporty, třeba hrát fotbal nebo házenou na ledě, aby to děti bavilo. Tady je velký úkol trenéra. Musí to zorganizovat tak, aby se děti učily, aniž vědí, že se učí. Děti nebudou stát v zástupu dlouho. Všechny musí mít puk, pohybovat se. Kouč není policajt, který na tréninku řídí provoz, ale naše práce je hlídat, aby základní věci dělaly správně.

Je spoustu odborníků, kteří tvrdí, že by děti do deseti dvanácti let neměly hrát na výsledky.


To je nová vlna, se kterou hluboce nesouhlasím. Myslím si, že děti si to stejně počítají. Dostávat diplom za páté místo není příprava na život. Pak přijdou na univerzitu, napíšou zkoušku na 49 procent a nejsou připraveny, jak jednat s neúspěchem. A toho na každého člověka čeká v životě spousta. Trenéři a rodiče mají povinnost je na neúspěch připravit, ne je před ním chránit. Jasně, nemusíme mít bodování u šestiletých, ale děti musí vědět, že musí každý den pracovat, aby se zlepšily. Když jim řekneme, že nic nebudeme počítat, že všichni jsou vítězové, tak to není realita života.

Jak moc se změnily děti za třicet let, co trénujete?


Moc! Jsou jiné, než byly před deseti lety, což je velký problém pro společnost. Nevím, jak je to tady, ale za mořem máme děti, které jen očekávají. Nejsou schopné si uvědomit, že nejdřív je práce, až pak se dostaví výsledky. Ony si myslí, že mají na výsledky nárok hned. Jsou vedeny k tomu, aby neměly žádnou zodpovědnost. A když nastane nějaký problém ve škole, hokeji, tak rodiče automaticky obviňují učitele nebo trenéra. Nikdy se nepodívají kriticky, že Pepíček nehraje v první lajně proto, že netrénoval.

Myslím, že obdobné problémy řešíme i tady. Čím to?


Protože rodiče hodně pracují a cítí se vinni, že nejsou dost s dětmi. Jejich kompenzací je, že jim vše dovolí. Ale i s hráči z NHL je jiná práce než před deseti patnácti lety. Přijdou a mají jen očekávání, protože jsou zvyklí mít osobního kouče od deseti let. Oni jsou středobodem, takže přijdou a řeknou: Co mi můžeš nabídnout? Co pro mě uděláš? A když ne, jdu jinam. Dlouhodobá loajalita a spolupráce mizí. Je to o tom, co a kdo pro mě udělá teď.

Mám někdy pocit, že rodiče vnímají sportovní kroužky jako službu. Zaplatí si, dítě dovezou, vyzvednou a vy se starejte.


Berou to jako babysitting (hlídání). Tady ho odložíme a chceme z něj NHL hráče. Když to neuděláte, jdeme do jiného klubu. To je celosvětový problém. Automaticky čekají, že to dítě bude mít výsledky, ale zapomíná se, že ono musí doma ještě pracovat. A že výsledky souvisí s tím, jaký má charakter a morálku.

 

Jsou v Americe ctižádostiví rodiče hokejistů?


300 až 400 tisíc dolarů je stojí, než se desetiletý kluk dostane do NHL, což je průměrně 50 tisíc dolarů ročně, víc než milion korun.

Hokej je jen pro bohaté?


Ano, je těžké, aby to utáhli lidi ze střední třídy. Když jsem v roce 1994 začínal jako skills kouč, tak ta profese neexistovala. Teď jsou jich v zámoří tisíce a je to obrovský byznys. Dneska není v Americe mladý hráč, který má nějakou šanci se dostat výš, aby neměl soukromého trenéra dovedností. Pracují na střelbě, na klamných pohybech, na bruslení. Kempy jedou celý rok, jsou tu soukromé akademie. Na jedné pracuji a příspěvek je tady 38 tisíc dolarů na rok. Ano, je to i se školou, ubytováním a jídlem, ale to jsou peníze, jako když jdete studovat Harvard. A stejně tam máme osm týmů po 20 dětech.

V Německu jste začal trénovat děti, jak jste se odtud dostal do Kanady k nejlepším hráčům?


S láskou!

Ta skutečně tak pomáhá?


Vždycky jsem měl sen trénovat v Kanadě, a tak jsem si v roce 1994 domluvil, že budu v Calgary asistentem u jednoho dorosteneckého týmu. Chodil jsem se dívat na tréninky Flames, kde byl Sláva Lener, jenž znal mého otce. A ten mě učil každý den. Netrvalo dlouho a já začal spolupracovat s národním družstvem žen. Viděl mě tam Tom Renney, což byl tehdy hlavní trenér mužské kanadské reprezentace, a dal mi první šanci. Přišel jsem před tréninkem a pracoval s hráči na individuálních dovednostech. Brzy nato dostal práci v New York Rangers a já byl součást jeho týmu.

V jaké roli? 


Dělal jsem development (rozvojové) kempy pro nováčky. Později jsem pracoval pro hlavní tým Floridy, kde jsem měl na starosti začátky tréninků. Pak přešel do Montrealu. Pamatuji si, jak jsem se v šatně sprchoval a na dlaždičkách je obrovské logo Canadiens. A já si uvědomil, že jsem to vážně někam dotáhl.

Byl jste i u týmu v Pittsburghu, roky vedete i předsezonní kemp pro největší hvězdy NHL. Co učíte Crosbyho?


Pravé slovo je zdokonalovat, ne učit. Není to tak, že Tomáš Pacina učí Crosbyho, ale Tomáš Pacina se baví s Crosbym. Z té diskuse něco vzniká. A z mé zkušenosti vím, že čím jsou hráči lepší, tím jsou otevřenější, protože chápou, že i nejmenší detaily mohou rozhodnout, jestli prodlouží, nebo neprodlouží kontrakt. Třeba Jarome Iginla, se kterým jsem čtyři roky pracoval jeden na jednoho, říkal, že díky naší spolupráci udělal novou čtyřletou smlouvu na 16 milionů dolarů.

A Crosby naslouchá?


Jemu něco poradíte a hned to zkusí. Pak řekne dobré, nebo to mi nesedí. Ale neexistuje, že by mi řekl, ty jsi nikdy nehrál NHL, tak co mě tady budeš učit. Ne! Oni vědí, že když jim mohu pomoct v jedné maličkosti, tak si ji vezmou. V Americe se vás nikdo neptá, jestli jste vyhrál Stanley Cup. Tam se ptají, jestli jste dobrý učitel, kouč. Posuzují vás podle toho, kolika hráčům jste pomohl, aby poskočili o ligu výš.

Zase frajeři z NHL vědí, že k nim klub nepustí hlupáka. Teď v Česku trenéry učíte, nebo...


Předávám zkušenosti. Jsem tady, abych klukům řekl, jak jsem to dělal já, k ničemu je nenutím. Každý trenér má svůj styl. Tvrdím, že jsou jen dvě cesty – nahoru, nebo dolů. Neexistuje stagnace, protože pokud se nezlepšuji, tak se zhoršuji. Crosby umí hokej velmi dobře, ale pořád se zlepšuje. Matthews je jeden z nejlepších střelců v NHL a stejně loni zlepšil ránu. Ano, měl jsem na přednášce trenéry, kterým jsem něco vysvětloval, a oni mi řekli: To já vím, já to hrál. Nebo přišli jiní a jako první řekli: Víte, já jsem to tolik nehrál. No a co? Hlavní je, jak pracujete teď. Jak máte rád děti, kolik času strávíte vzděláním. Přece musíte s těmi dětmi po ledu jet, říct jim, že mají dlouhý chránič, sklonit se k nim. A ne někde pít kafe a říkat, že jsem to kdysi hrál.

Zkuste říct, proč nám ujel vlak, že už nepatříme do špičky?


Začnu jinak - mě neuvěřitelně překvapilo, jaké tu máme fantastické podmínky. Máme profesionální trenéry, akademie, na zimácích dvě ledové plochy, tělocvičnu, videa, výstroj. Žil jsem ve Švédsku, roky byl ve Finsku, kde hrála moje bývalá žena, trénuji v Americe, Kanadě, a budu-li upřímný, tak v Česku máme nejlepší podmínky na světě.

Vážně?


Opravdu! Je nesmysl tvrdit, že potřebujeme víc. Musíme se ale zabývat detaily. Někdo musí na led jít a řešit s dětmi detaily a základy hokeje. Kde a v jakých situacích má mít hokejku, jak se přenáší váha, jak přesně bruslit. Jak mají být správně nabroušené brusle, jak mají být velké. Pak dáme dětem možnost konkurovat jiným, protože teď jsou velice handicapované, že s nimi nikdo detaily výstroje neřeší.

To neděláme?


Třeba ve Skandinávii je broušení bruslí věda, tady to dělá kdekdo. Občas je nutné zkrátit hokejku. Máme výborně vzdělané trenéry, jsou zapálení, ale musíme dbát na detaily, aby se hráč vůbec mohl dostat do správného hokejového postavení. Pak porostou i jeho dovednosti. Jako byste nikdy nenapsal článek a já vás najednou poslal na evropskou soutěž. A konkurujte. Tak tam budete koukat jako blázen.

Přiznávám, překvapil jste mě.


Nejhorší je, když si budeme říkat, že my jsme takové věci před třiceti lety taky nedělali, a stejně tady vyrostli skvělí hráči. Takhle už se v zámoří neuvažuje. Tam se jede podle toho, co je nejmodernější trend, co opravdu funguje. Já sám jsem změnil názor na trénink techniky osmkrát za třicet let.

Jsou Češi konzervativní?


Ne! Máme strach. Myslím, že komunismus tady zanechal velký stín na duši. Komunistická duše je duše plná strachu. Strach z nového poznávání, strach opustit pohodlí a učit se nové věci. Lidi máme talentované, chytré, ale máme strach ze změny. A jak jsem to říkal na začátku u dětí, když máte strach, nevyvíjíte se. Strach vás zavírá.

Na druhou stranu generace třicátníků socialismus nepoznala.


Bude to lepší, ale je nutné, aby ti kluci jezdili ven na stáž na rok či dva, ne na týden.

Ještě jednu otázku, byť je to téma, ze kterého by mohl být další rozhovor. Roky máte blízko k ženskému hokeji. Ženy jste trénoval, ale v Česku si často pokládáme otázku: Je hokej pro ženy?


Je! Kanada má 60 tisíc hráček, což je stejný počet, jako máme my v Česku hráčů. Je to budoucnost. Viděl jsem teď hrát české holky na mistrovství světa a byly fantastické. Měly vynikající dovednosti a hrály chytrý český hokej. Když s nimi budeme pracovat, tak mají velkou šanci na medaili, nejen na bronzovou.

Je tu ještě chytrý český hokej?


Já ho u nich viděl. U mužů se nám vytratil, protože většina zemí bruslí daleko lépe. My už u puku nikdy nejsme první, tak nám zbývá jenom bránit. Ale byla by chyba být konzervativní. NHL ženský hokej převezme za rok či dva. Bude tam profesionální liga a myslím, že bychom na tento vlak měli nasednout.

Autor: Robert Sára

Zdroj: idnes.cz